Dnešní přednáška o Janu Husovi, nás provedla nedalekým Husincem u Prachatic. Jan Hus byla osobnost, která zahýbala dějinami.
Když se Janu Husovi blížila čtyřicítka, zdál se být na vrcholu slávy a vlivu. Známý kazatel v Betlémské kapli a bakalář svaté teologie se těšil podpoře královského dvora i přátelství pražského arcibiskupa.
Brzy, ale přišly potíže: udání, procesy, klatba, vyhnanství a po něm odchod do Kostnice. Tam byl Hus nakonec uvězněn a upálen jako kacíř. Po celý život se přitom zabýval stejnými myšlenkami jako otcové kostnického koncilu – jak napravit zlořády v církvi, sužované papežským schizmatem a nedůstojným životním stylem kleriků. Co tedy otcové koncilu shledali na Janu Husovi tak nebezpečným, že jej poslali na smrt v plamenech? Bylo to na církevním koncilu ve švýcarské Kostnici v roce 1415. Tehdy byl Jan Hus po několikaměsíčním věznění odsouzen jako kacíř a krutě popraven. Odmítl totiž odvolat své učení o nápravě církve, která tehdy zažívala obrovský morální úpadek. Děkujeme za krásnou přednášku panu PhDr. M. Špeciánovi a jak už je u pana Špeciána zvykem loučíme se písní.
HRANICE VZPLÁLA
Hranice vzplála tam na břehu Rýna,
na ní umírá dálné vlasti syn
a vůkol něho mnichův rota líná
rouhavým smíchem velebí svůj čin.
A vy se ptáte: Kdo v těch plamenech?
Toť mistr Jan, toť nejslavnější Čech!
Však ještě žije k pomstě národ český,
ve hněvu svatém zvedá rameno.
Do té tmy bludů metá žhavé blesky,
až tříští zpupné Říma temeno!
A v těchto jasných pravdy plamenech
žije náš Hus, ku věčné slávě Čech.
Zlomena hrůza popské světovlády,
mrakové mizí, zoře vzplanula.
Na místě hranic pnou se barikády,
tyranstva zmuje couvá strnulá.
Hoj, ne nadarmozhynuls v plamenech,
náš Jene velký, chloubo Čechů všech!
